Albert Einstein

Albert Einstein se narodil 14.3.1879 v Ulmu v prostředí, kde se střetávaly dvě protikladné historické tradice: 1. racionalistické a 2. slepá víra v neomylnost policejního státu, v Německo císařské státní formy. Matka Paulína pocházela z bohaté rodiny obchodníka s obilím. Otec Hermann měl matematické nadání. V roce 1880 se rodina přestěhovala do Mnichova a později na jeho předměstí Zendling. Tam si postavili dům a dílnu na výrobu dynam, obloukových lamp a měřících přístrojů. Otec ovšem nebyl dobrý obchodník a prostředky rodiny byly silně omezené. Roku 1881 se narodila Albertova sestra Maja. Rodina pěstovala lásku ke klasické hudbě a německé literatuře. Otcův bratr Jakub, který vedl technicky činnost otcovy firmy, rozvíjel v Albertovi zálibu v matematice.

Albert byl tiché dítě, žil stranou kamarádů a nesnášel hlučné hry na vojáky. V katolické základní škole pocítil projevy antisemitismu. V 10 létech nastoupil na gymnázium, způsob výuky byl ovšem zaměřen na biflování a moc mu nevyhovoval. Studoval mnohé populární knihy, až se dostal k Buechnerově Síla a hmota. Tato kniha v něm vyvolala pochybnosti v náboženské principy. Od šesti let se učil hrát na housle, emoce v něm ovšem až později vyvolaly Mozartovy sonáty a ty ho pro nástroj nadchly.

Když bylo Albertovi 15 let, odstěhovala se rodina do Itálie za vidinou lepších hospodářských výsledků. Spolu s bratrem Jakubem se pokoušel otec podnikat ve výrobě elektrotechnických zařízení v Miláně a Pavii. Jen s malými úspěchy.

Albert zůstal v Mnichově na gymnáziu, toužil ale odejet za rodinou do Milána. Pro své svobodomyslné jednání byl z gymnázia vypuzen a rok před dokončením také do Milána odjel. Tím ztratil německé občanství. Pak se přihlásil k přijímacím zkouškám na Polytechnický institut do Curychu. Především pro nedokončené gymnázium ho nepřijali. Nastoupil proto do posledního ročníku kantonální školy v Aarau (1895 – 1896). Pak nastoupil bez přijímacího řízení na pedagogickou fakultu curyšského institutu na aprobaci matematika a fyzika (1896 – 1900).

Na této škole se Albertovi líbilo. Měl zde mnoho přátel a sblížil se i s Milevou Maričovou, srbskou emigrantkou z Rakousko-Uherska. Byla to tichá nevýrazná studentka, která byla jeho pasivní posluchačkou.

Po absolvování si hledal marně práci v Curychu, zařídil si pro to i švýcarské státní občanství, až v roce 1901 získal na dva měsíce práci učitele ve Wintherturu. Pak následovala další místa učitele, vždy však na krátkou dobu. Až roku 1902 se mu podařilo za pomocí otce svého přítele Marcela Grossmanna získat místo na patentovém úřadě v Bernu. Nastoupil tam v červenci 1902 jako technický expert 3. třídy za plat 3 500 franků. Brzy pozval do Bernu Milevu a 6. ledna 1903 po krátkém odporu svých rodičů se s ní oženil.

V Bernu prožíval Einstein příjemné období. Jak sám říkal, měl osm hodin na práci a osm hodin “nicnedělání”, čímž myslel volný čas na bádání v oblasti teoretické fyziky. Měl zde i přátele podobného zaměření, se kterými se hrdě označovali jako Akademie Olympia. Byli to Maurice Solovin, Konrád Habicht a později Michele Angelo Besso. Společnost trávila čas procházkami, hudbou a diskusemi. Pro Einsteina to bylo vyrovnané prostředí. Tehdy vznikly jeho první články. Když se pak společnost v roce 1905 rozpadla, trpěl Einstein určitou samotou, čas ale intenzivně věnoval svým úvahám. Publikoval články o difúzi, fotonech, Brownově pohybu a hlavně známou speciální teorii relativity pod názvem “K elektrodynamice pohybujících se těles”.

Roku 1904 se manželům Einsteinovým narodil syn Hans-Albert. Rodinný život se ale stále vyhrocoval. Einstein byl společenský veselý člověk, Mileva vyhledávala spíše život v ústraní. Navíc stále více podléhala různým dlouhodobým nemocem.

Publikování teorie relativity, která vysvětlovala nesrovnalosti Michelsonova pokusu a využívala poměrně umělé konstrukce Lorenzovy transformace, vynesla rázem Einsteinovi vysokou vážnost. Na curyšské univerzitě ho byli ochotni jmenovat profesorem. Zatím to však nebylo možné, neboť ještě nedosáhl titulu docenta. Proto Einstein nastoupil na místo soukromého docenta na bernské univerzitě. Místo bylo špatně placené, ale jeho povinnosti bylo možné skloubit s prací v patentovém úřadě. Působil zde v létech 1908 – 1909.

V létě 1909 pocítil první akademické pocty, když byl mu udělen titul doktora honoric causa na ženevské univerzitě. Při oslavách 350. výročí této univerzity se dozvěděl o volném místě teoretického fyzika na curyšské univerzitě. Na to si činil nárok také Friedrich Adler, který se ho však ve prospěch Einsteina dobrovolně vzdal. Zde setrval v létech 1909 – 1911 jako mimořádný profesor.

Einstein zde žil velmi společenský život, se studenty vytvářel diskusní kroužky, přednášky pokračovaly mnohdy v kavárně. Nejvíce stýkal se svým přítelem ze studií Grossmannem. Měl však mnoho přátel také mezi lidmi mimo fyziku, např. známého odborníka na stavbu turbin Aurela Stodolu. V roce 1910 se narodil druhý syn Eduard, který nesl rysy otcovy tváře a později s ním sdílel i jeho muzikálnost.

V roce 1910 se uvolnilo místo na pražské německé univerzitě, kterou vedl Ernst Mach. Ke konkurzu pozval Einsteina Anton Lampa, velmi vlivná osobnost na pražské univerzitě. Ten si vyžádal na curyšského kandidáta posudek i od Maxe Plancka, který Einsteina označil za Koperníka 20. století. Opět i na tomto místě byl i druhý kandidát z VUT Brno. Ten však byl pohoršen tím, že univerzita požádala Einsteina, takže od kandidatury pohoršeně odstoupil.

Einstein nastoupil do Prahy na podzim 1911. Praha mu velmi imponovala, včetně odkazů na Tychona de Brahe a Koperníka. Omezovala ho však různá formální pravidla a striktní společenský život. Pro jeho ženu Milevu to bylo pouze období v cizím prostředí, cítila se odloučená od zaběhlého života ve Švýcarsku. To napomáhalo stále většímu odloučení obou manželů.

V roce 1911 se Einstein zúčastnil solvayského kongresu, který probíhal pod finanční patronací Ernsta Solvaye, majitele chemických továren a vědeckého nadšence. Zde byla teorie relativity živě diskutována a Einstein nabyl dojmu, že ji mnozí fyzikové nechápou.

Roku 1912 přijal Einstein místo na polytechnickém institutu v Curychu. Pro Milevu to byla vítaná změna. Když opouštěl Prahu, zapomněl napsat zprávu pro Vídeň, takže jeho ochod zůstal formálně nevyřízený. V Curychu pracoval především na zobecnění teorie relativity. Mnoho času trávil studiem matematiky, aby vytvořil dostatečný aparát pro takový krok. Nápomocen mu byl pro to jeho přítel ze studií Marcel Grossmann. Stal se řádným členem Pruské akademie věd a ředitelem Výzkumného ústavu fyziky společnosti císaře Viléma. Do těchto postů byl zvolen na návrh Maxe Plancka a Waltera Nernsta, kteří za ním dvakrát přijeli s nabídkou do Curychu.

Roku 1913 se Einstein zúčastnil kongresu přírodovědců ve Vídni. Přednesl zde referát, který nastiňoval obecnou teorii relativity, která ovšem nebyla ještě hotova. Presentoval ji zde jako novou teorii gravitace.

Na jaře roku 1914 přesídlil definitivně do Berlína. Jeho žena a oba synové zůstali v Curychu. Tím vyvrcholila roztržka mezi oběma manželi.

V Berlíně na Einsteina čekalo příjemné pracovní prostředí. Se svými kolegy se setkával na pravidelném týdenním semináři. Jen návštěvy Akademie na něho působily strnulým dojmem. Zároveň cítil rostoucí vliv šovinismu. Tento celospolečenský jev stále stupňoval a měl za následek 1. světovou válku. Einstein se proti tomu angažoval a psal články, odsuzující militarismus. Roku 1915 se seznámil s Romainem Rollandem a podpořil antivojenskou organizaci Nová vlast. Tyto postoje Einsteina v Berlíně stále více izolovaly. Nakonec byla jeho poslední útěchou rodina jeho strýce Rudolfa, která sídlila v Berlíně. Zde se sblížil s jeho dcerou Elsou, kterou znal z dětství. Roku 1919 po svém rozvodu se s ní oženil.

Roku 1919 zorganizoval Eddington expedici do oblasti totálního zatmění slunce, které nastalo 29. května 1919. Byly to ostrov Principe v Guinejském zálivu a vesnice Sobral v Brazílii. Cílem bylo fotografovat jasně hvězdy v okolí slunečního kotouče, zakrytého při zatmění měsícem. Pak se postavení hvězd mělo porovnat s fotografií bez vlivu slunce z noční oblohy. Z fotografií z ostrova Principle vyplývá, že se hvězdy posunou. Tím bylo experimentálně dokázáno zakřivení prostoru v blízkosti slunce, které odpovídá teorii relativity. O výsledku expedice informoval Einsteina Lorentz telegramem v září 1919. Einstein věnoval této informaci jen malou pozornost.

Na počátku 20-tých let se však situace v Německu nevyvíjela pro Einsteina příliš růžově. Zprvu byla pro německé nacionalisty teorie relativity příspěvkem německého vědce, ale brzy se začaly množit neodborné ale politicky a nacionalisticky zabarvené útoky proti teorii i autorovi. Teorii nazývali nacionalisté Bolševickou fyzikou a dokonce vznikl spolek s cílem bojovat proti Einsteinovu vlivu. Svou roli ještě sehrála jeho antivojenská orientace a občasná politická angažovanost v tomto směru. Ochotně se zapojil r. 1922 do Komise intelektuální spolupráce, zřízené Společností národů. S její účinností byl však velmi nespokojen a r. 1923 z ní vystoupil.

Přesto bylo období 20-tých let pro Einsteina poměrně idylické a plné vědeckých a společenských aktivit. Teorii relativity chtěl rozvinout do unitární teorie pole, na které v té době intenzivně pracoval. Bydlel v 9-ti pokojovém bytě na Hakerlandstrasse 5 v domě svého obdivovatele. S ním zde bydlela žena Elsa se dvěma dcerami a Albertova matka až do své smrti v roce 1920. K jeho oblíbeným sportům patřil jachting.

V roce 1920 přednesl Einstein v Leidenu referát s názvem Éter a princip relativity. V obecné teorii relativity jde o metrické vlastnosti prostoru a proto má prostor fyzikální vlastnosti. Proto i prázdný prostor můžeme považovat za hmotu, kterou třeba nazveme éter. To vyvolalo odezvu v řadách jeho odpůrců, kteří říkali, že Einstein nejdříve éter ve speciální teorii zrušil a teď ho znovu zavádí. Není mu tedy co věřit. Einstein navázal v Leidenu mnoho osobních přátelství a často se tam vydával. Roku 1923 byl zde zvolen mimořádným profesorem.

Roku 1921 se vydal na cestu do Prahy. Měl přednášku ve vzdělávacím spolku Urania, kde mimo jiné zahrál na housle. Odtud pokračoval do Vídně. Zde přednesl přednášku v ohromném koncertním sále. V tomtéž roce podnikl i se svou ženou Elsou také cestu do Ameriky. Zde přednesl sérii přednášek, z nichž nejvýznamnější byly čtyři v Princetonu. Ty byly vydány a dlouho sloužily jako klasický výklad teorie relativity. Na cestě zpět se zastavil v Londýně. Přednesl přednášky v King’s College, kde k němu zaujali posluchači zdrženlivý postoj. V roce 1922 odjel Einstein do Francie. Měl přednášku v College de France pro menší počet posluchačů a na Sorbonně. Ve Francouzské akademii nevystoupil, protože někteří členové ho nenáviděli. Celá návštěva byla prosycena nebezpečím provokace ze strany nacionalistických kruhů.

Na počátku roku 1922 odjel i s Elsou na naléhavé pozvání do Japonska. Po cestě lodí se zastavil v několika asijských městech a všude byl nadšeně přivítán. Stejně ho uvítalo celé Japonsko. Přednesl několik přednášek, které s překladem trvaly asi 4 hod. V té době byl zvolen do ruské akademie věd. Na cestě zpět se zastavil v Palestině. Zde požíval nejvyšší pocty. Vystoupil s několika přednáškami v Jeruzalémě, Tel Avivu a v jiných městech. Odtud se ještě zastavil ve Španělsku. Měl přednášku na Madridské univerzitě. Pak se vrátil do Berlína.

Roku 1923 obdržel v Goteborgu Nobelovu cenu. Protože proti teorii relativity se ozývalo stále více hlasů, udělili mu cenu za objevení zákona fotoelektrického efektu a za další práci v oboru teoretické fyziky. Udělení provázel i diplomatický incident, neboť jako zástupce státu, odkud laureát pochází, se ucházeli vyslanci Švýcarska a Německa. Einstein si ponechal švýcarské občanství a proto byla Švýcarsku dána přednost. Celou finanční částku poslal Einstein Milevě. V Goteborgu ještě přednesl přednášku před shromážděním skandinávských vědců. Nechyběl zde ani švédský král.

Roku 1928 odejel Einstein do Davosu přednášet nemocným studentům. Zde však u něho propukla srdeční nemoc a sám musel ulehnout na lůžko. Od té doby se uchyloval do ústraní. Roku 1929, když se přibližovaly jeho 50-tiny, rozhodla berlínská městská rada darovat mu domek. Celá věc ovšem dopadla velmi trapně, Einstein získal domek ve vesnici Caputh, ale nakonec ho musel sám zaplatit. Tam za ním často dojížděl jeho starší syn Hans-Albert. U mladšího syna se ale stále častěji projevovala patologická melancholie. Albert ho roku 1930 navštívil v Curychu. Když se dozvěděl, že nemoc nelze vyléčit, velmi ho to sklíčilo.

Roku 1930 působil jako hostující profesor na Kalifornské univerzitě v Pasadeně. Omezoval se spíše jen na pracovní setkání, i když těch formálních bylo mnoho a Einsteina dosti zatěžovaly. Na jaře roku 1931 opustil Ameriku, aby se ke konci roku opět vrátil. Zimu prožil v Kalifornii a na jaře roku 1932 se vrátil do Berlína. Situace v Německu ho donutila k další politické angažovanosti. V květnu odjel do Ženevy na konferenci o odzbrojení. Byl však z toho zklamán a sám cítil, že se vývoj v Evropě nedá již zvrátit. Koncem roku 1932 opustil Berlín a odjel do Pasadeny.

V době nástupu nacizmu byl Einstein stále častěji uváděn jako nebezpečný židovský vliv na vědu. Když se Hitler dostal k moci, byl už roku 1932 Einstein v Kalifornii. Rozhodl se proto do Německa nevracet. Na jaře 1933 se vrátil do Evropy a zůstal v Belgii poblíž Ostende, kde žil v utajení s vědomím vlády. Einstein byl v Německu veden jako ideový zločinec. Jeho zločinem byla teorie relativity. Na ochranu svých přátel se sám rozhodl vystoupit z Pruské akademie věd. Léto r. 1933 prožil v Belgii, ale v září odejel v utajení do Norfolku v Anglii. Zde v životě pod ochranou se v něm začal probouzet pocit hlubokého osamocení.

V roce 1930 byl založen v Americe za organizační pomoci Flexnera Institut pro vyšší výzkum (Institut for Advanced Study). V roce 1933, po té co Einstein už nevěřil, že se ještě do Berlína vrátí, rozhodl se v tomto institutu pracovat. Institut sídlil nejdříve v části Fine Hallu princetonské univerzity a později po roce 1940 měl vlastní budovu u Princetonu. Einstein zde neměl žádné pedagogické povinnosti a mohl se plně věnovat svému bádání. Tento stav se mu moc nezamlouval, nepovažoval bádání za plnohodnotný způsob obživy. Pracoval v malé skupince spolupracovníků, nejbližší mu byl jeho mladý asistent Leopold Infeld. V roce 1938 spolu vydali knihu Vývoj fyziky, která podávala populární vysvětlení teorie relativity.

V době princetonského pobytu patřil Einstein k nejpopulárnějším osobnostem mezi americkými vědci. Byl často oslovován americkou veřejností. Přesto se však často uchyloval do soukromí. Pracoval v té době na teoriích gravitačního pole a především na unitární teorii pole. Vývoj však v této teorii nikam nevedl. V soukromí Einstein cítil úzkost z toho, že ho opouštějí jeho blízcí.

Krátce po příjezdu do Princetonu odjela Elsa zpět do Evropy. V Paříži umírala její starší dcera Ilsa. V té době se stavěl jejich dům na Marcer-Street. Elsa pomáhala s jeho dokončováním, když se u ní projevila těžká porucha srdce a ledvin. Einstein jí věnoval velkou pozornost, pronajal pro ní krásný dům poblíž Montrealu. Elsa však v roce 1936 zemřela. Mezi Einsteinovými blízkými tak zůstala Elsina mladší dcera Margot a Helena Ducasová, která pak byla až do jeho smrti jeho sekretářkou. V roce 1939 za ním přijela jeho sestra Maja. Bylo na ní ovšem vidět její pomalé uhasínání.

2. srpna 1939 podepsal Einstein dopis pro presidenta Roosevelta, v němž upozorňuje na aktivity Němců v oblasti vývoje jaderné bomby. Nabádal ho, aby se Amerika v této oblasti také angažovala. Amerika se tak na konci války stala jadernou mocností. Když však bylo Německo poraženo, stala se problémem spíše americká vláda. Einstein odeslal Rooseveltovi další dopis, kde se snažil odvrátit hrozbu bombardování japonských měst. Dopis však zůstal nedoručený, neboť Roosevelt zemřel náhle 12. dubna 1945. Einstein cítil osobní zodpovědnost za celou jadernou tragédii, přemýšlel také nad rolí vědy jako celku v rozvoji naší civilizace.

13. dubna 1955 se Einstein cítil velmi špatně. Lékaři diagnostikovali anemisma aorty. Einstein odmítl operaci. 17. dubna se ještě setkal s Margot, která ležela ve stejné nemocnici s revmatismem, a se svým synem Hansem Albertem. Stěžoval si mu ještě na komplikace s vytvořením matematického aparátu pro unitární teorii pole. V noci si pak sestra všimla, že ve spánku těžce dýchá. Náhle pronesl Einstein několik německých slov a po chvíli zemřel. Bylo 1:25. Příčinou smrti bylo krvácení z aorty do břišní dutiny.

Einstein byl pohřben bez církevního obřadu a oficiálních ceremonií v přítomnosti jen několika nejbližších přátel. Popel byl rozptýlen do vzduchu.

Einsteinův život byl poznamenán osobním přístupem ke světu. Už v dětství byl spíše samotářský. Za celý život se nikdy nenechal vtáhnout do žádného nacionalistického šílenství. Chtěl prostor pro své bádání a nechtěl nikomu nic nařizovat ani se nechat do něčeho zatáhnout. Ve svém bádání se snažil o systematický přístup k poznání světa a jeho základního principu bez zbytečných zavádějících předpokladů. Jeho snaha, která vedla až k unitární teorii pole, měla za cíl vysvětlit celý svět takříkajíc pomocí jednoho zákona. Vypadá to, že svět je přece jenom trochu komplikovanější.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.